Na tohle překvapení nezapomenu

To co Petr (42) uslyšel, když přišel domů, ho vyděsilo. Ale co uviděl, když vstoupil do ložnice , to si bude pamatovat navždy.

Se svou ženou Zuzanou jsem už od střední školy, líbila se mi už v prváku a ve třeťáku jsem jí konečně ukecal na rande. Nebyl jsem ani sportovní hvězda třídy, ani žádný extra krasavec, spíš školní šašek. A ona měla kolem sebe pořád houf nápadníků, ale nakonec si vybrala mě. A i když už od maturity uplynulo už více než dvacet let, moje žena je pro mě pořád tou nejkrásnější na světě. Na její postavě není vůbec vidět, že porodila dvě děti a její úsměv přivádí do kolen nejednoho chlapa. A v tom je trochu problém, já totiž na Zuzanu žárlím. Sice bych to před ní nikdy nepřiznal, ale vadí mi, když se baví s jinými muži, ačkoli je to zřejmě úplně nevinné.

Synovec Jirka u nás doma

Nikdy jsem se nesnížil k tomu, abych jí kontroloval mobil, nebo e-maily, ale ta nejistota byla až donedávna šílená. Syn i dcera bydleli na koleji v Praze, takže jsme byli skoro pořád sami. Samozřejmě, chodili jsme občas do kina, do restaurací, k přátelům, ale všední dny jsme byli většinou doma. Jen se u nás občas zastavil synovec Jirka, syn mé sestry, který měl problémy se středoškolskou matikou a moje žena mu pomáhala. Jako vystudovaná ekonomka k tomu měla všechny předpoklady.

Zuzka chodila domů dřív, já jsem neměl pevně stanovenou pracovní dobu a někdy jsem pracoval až do večera. Vždycky, když jsem Zuzce volal, že se musím kvůli něčemu neodkladnému zdržet v práci, trpěl jsem a doufal, že v našem bytě zatím není nějaký náhradník. Po návratu domů jsem našel usměvavou ženu, uvařenou večeři, pro žárlení jsem neměl žádný důvod, ale stejně jsem se pořád bál a trápil představami, co kdyby.

Ten den jsem se vrátil dřív

A tak jsem jednoho dne sice oznámil, že dneska zase přijdu až večer, ale domů jsem se vydal už po páté hodině s tím, že když bude všechno v pořádku, tak se vymluvím na bolest hlavy a únavu. Zaparkoval jsem o ulici dál a vydal se domů. Potichu jsem odemknul a první, co jsem uviděl, byly obří tenisky nějakého cizího chlapa v předsíni. A v tom jsem uslyšel Zuzanu, jak evidentně vzrušeným hlasem křičí z ložnice: „No tak dělej, nebo se zblázním.“ Pak se ozvaly rány, jako kdyby postel narážela na zeď.

„Já to nevydržím, dělej, prosím,“ ozval se mezi ránami hlas mé ženy. „Nepřestávej,“ zakřičela Zuzana asi tak o oktávu výš, než normálně mluví. Stál jsem jako opařený a nemohl jsem se pohnout. „Tak už ho vyndej,“ ozvalo se potom a já jsem to už nevydržel a rozrazil dveře s křikem „Co se tady děje?“

Co jsem uviděl, si budu pamatovat do smrti

To, co jsem uviděl, si budu pamatovat až do smrti. Moje žena stála na posteli a držela před sebou polštář jako štít. U postele stál synovec Jirka a koštětem se snažil něco vyndat z poza postele. To dělalo ty divné rány. „Strejdo, pojď mi pomoc, nebo se teta zblázní,“ pronesl poněkud nervózním tónem Jirka. Pomalu a jistě mi to docházelo. Moje žena měla totiž panickou hrůzu z pavouků a když se nějaký větší objevil, přestávala se ovládat. A to se přesně stalo. Jirka se přišel zeptat na něco z matiky a moje žena chtěla jeho mamince poslat ubrus, který jí koupila. Šla pro něj do skříně v ložnici a uprostřed podlahy uviděla pavouka, načež dostala téměř hysterický záchvat. Vyděšený synovec se jí snažil pomoct, ale pavouk zalezl za postel a bylo.

Nakonec jsem Zuzku vzal do náručí, odnesl jí do obýváku a nalil jí panáka. Synovcovi jsem uvařil kafe a šel hledat toho pavouka. Nebyl zas až tak strašně velký a po chvíli se mi ho podařilo umístit za okno na parapet. Za tento hrdinský čin jsem dostal pusu od ženy a poděkování od Jirky, který byl snad ještě vyděšenější než jeho teta, ale ne z pavouka, ale z tetiny reakce.

Po téhle scénce jsem už nikdy na přepadovou kontrolu domů nešel, a hlavně jsem se vůbec nepřiznal, že mě něco takového napadlo. Naopak, u Zuzky jsem zabodoval, když jsem nám do oken pořídil sítě proti hmyzu.