Krásná Anna, která se nebojí jít za svým snem

Annabelle – zpěvačka, trochu i raperka, objev roku 2021 v cenách Anděl, jedna ze sedmi finalistek české Eurovize 2022. Osobnost, která jde svou vlastní cestou a nebojí se ani velkých cílů. Narodila se jako Anna Žitníková v Praze, ale hudbu studovala v Londýně. Miluje žlutou a umí zpívat i pověšená hlavou dolů. Kdo je vlastně Annabelle jsem zkusila zjistit během rozhovoru.

Četla jsem, že Annabelle je vlastně výsledek vaší snahy mít nějaký mezinárodně srozumitelný pseudonym, ale zároveň se úplně nevzdat svého vlastního jména. To jméno má několik významů. Je řeckého původu, ale francouzsky to znamená krásná Anna. Nebo může jít o spojení jmen Anna a Sibyla, takže vidíte snad do budoucna? Nebo by to ještě mohlo být parafráze na latinské amabilis, což je hodná lásky, milá a líbezná. Jaká jste?

Tak to je hezké. Určitě bych se ráda považovala za to poslední, ale posoudit to není asi na mně. Já jsem fakt hledala něco, co mi bude znít dobře, co se bude dobře vyslovovat, pod čím si budu umět představit něco konkrétního. U Annabelle to byla inspirace také známým filmem. Říkala jsem si, že vlastně jsem v něčem té panence podobná, že by to mohlo být zajímavé spojení s historkou v pozadí.

Já jsem ten horor neviděla, protože já horory moc nemusím, ale nepřipadáte mi zrovna jako hrůzyplný člověk, ale spíš jako člověk, který je v pohodě, který život bere tak, jak přichází...

Je to tak.

Jak se vlastně Anna proměnila v Annabelle, jaké byly hlavní milníky na cestě od jedné k druhé?

Určitě pro mě na začátku byl velký úspěch podpis s Universal Music. Původně měla ta spolupráce být užší, jen hudební, ale nakonec mi nabídli plnou smlouvu, tedy že mi budou poskytovat veškerý servis za procenta. Na českých vydavatelstvích se na anglicky zpívající umělce úplně nehraje. Je to ekonomický risk, takže mě potěšilo, že mi dali šanci.

Další milník byl song Medicine, na který neuvěřitelně dobře zareagovali lidi z branže, tedy muzikanti. Příjemně mě překvapilo, že jsem si získala jejich respekt a že se mi potom začali sami ozývat a fandit mi. Dodneška mi třeba píšou a když mám novou písničku, tak mě podporují.

Byli to lidi od nás, nebo i ze zahraničí?

Byli to lidi od nás. Já nevím, jestli je můžu takhle jmenovat, ale nejvíc mě překvapil Jirka Burian, to jsem nečekala a moc mě to potěšilo. A skvělé bylo rozhodně objevit se ve Spotify kampani na podporu žen v muzice.

To je ten projekt billboardů na Times Square?

Přesně tak. Také pro mě byla zajímavá loňská letní sezóna, protože jsem jako Annabelle odstartovala v podstatě do covidového období, takže jsem neměla žádnou živou zpětnou vazbu, kromě streamů na Spotify nebo počet zhlédnutí na Youtube, případně nějaké komentáře a zprávy. Ale jinak jsem měla pocit, že jsem v nějaké šedé zóně, nebo že jsem neviditelná. A pak jsem byla loni pozvaná na docela dost festivalů a překvapilo mě, že se lidi u těch stage, kde jsem hrála, docela scházeli a zpívali moje písničky. Lidi, které jsem vůbec neznala, uměli texty. To pro mě bylo docela překvápko. Dokonce v Ostravě po koncertě za mnou běželi a skoro mě nenechali nastoupit do taxíku. Končila jsem dost pozdě a chtěla jsem si akorát sednout do taxíku a jet na hotel. A všude fanoušci. To byl takový superstar moment. A pak ta Eurovize.

Když se zastavíme u českého kola Eurovize, z kterého jste bohužel nakonec nepostoupila, já jsem si tu písničku pouštěla asi desetkrát a čím déle si ji pouštím, tím víc se mi líbí. Letošní ročník mi připadal v Čechách hodně našlapaný. Komu ze svých soupeřů byste bývala přála postup, kdo se Vám nejvíc líbil?

Přesně tak, všichni byli skvělí, takže to je za mě v podstatě nemožné posuzovat. Mně stylově, žánrově nejvíc sedli Skywalker a byli mi nejblíž. Přeju to ale i We Are Domi, kteří pak nakonec do Turína jeli. Jsou to super lidi a skamarádili jsme se.

Máte pocit, že Vám to české kolo něco dalo, že jste se třeba dostala k lidem, kteří Vás před tím neznali? Jak velký to mělo podle Vás dosah?

Určitě jsem nabrala nové fanoušky v zahraničí, to mě docela potěšilo i překvapilo. Na Spotify můžu sledovat, v kterých zemí mě poslouchají. A v podstatě nejvíc mě poslouchalo Španělsko, potom Británie, Amerika a Německo. Ale Španělů bylo nejvíc, ti mi psali a fandili během hlasování

Co se týče místních médií, tak to taky pomohlo. A byla to taky zajímavá zkušenost, co se týče tlaku, protože jsem to takhle ještě nezažila, že se na vás tlačí úplně ze všech stran. Kryštof Šámal, šéf české delegace, říkal, že kdo se z toho teďka po…., tak nemá na mezinárodní úrovni co dělat, protože to potom neustojí. Tam je to mnohem horší. Takže jsem se řídila tím, že se nesmím po…. a že na to přece mám. Přineslo mi to zkušenost, že si tlak nesmím pouštět tak blízko k tělu a prostě musím být silný člověk. A vědět, za co bojuju. Možná to zní teatrálně, ale víte, jak to myslím.

Mluvila jste o Medicine. V nějakém rozhovoru jsem četla, že té Vám říkali, že je to málo komerční. Tak jste potom natočila písničku Charm, ale ta mi zase přišla na můj vkus až moc komerční. Připadalo mi, že v té písničce už to nejste úplně Vy, že to je něco, co je v rádiu od Skandinávie po Ameriku, všechno na jedno brdo. Zatímco v Medicine jste mi přišla daleko víc Vy, jestli teda můžu být takhle drzá.

Chápu. Já jsem měla osobní cíl dostat se do zahraničních rádií. Právě Medicine se těm zahraničním rádiím moc líbilo, ale říkali, že je to pro jejich stanice moc alternativní, že kdyby bylo něco víc trošku komerčního, ať se ozvu znova, že by to třeba mohlo klapnout.

A klaplo to?

No, u Charmu mám pocit, že asi úplně ne, i když jsem měla nějaké ohlasy z Chorvatska. Ale rozhodně to zafungovalo na Evropě 2. Medicine tam bylo chviličku, ale Charm si tam vedl moc dobře. Za to rádio jsem samozřejmě ráda, ale přece jenom se přikláním spíš k té osobitosti. To je pro mě důležitější.

Písnička Running Out Of F* Time, kterou jste měla na Eurovizi, mi přišla zase blíž k tomu Medicine, že to je zase víc o Vás. Ne jenom tím crazy klipem. Upřímně řečeno, zpívat hlavou dole, to je jako úžasný výkon. A jaké máte jinak ohlasy na tuhle písničku?

Všichni mi říkali, že je to zatím ode mne baví nejvíc. Měla jsem hodně ohlasů, jestli bych se nechtěla tímto směrem více vydat, tedy kytary a taková vlastně syrovější muzika, ale pořád popová. Teď chystám nějaké novinky a strašně mě to baví psát. Vydavatelství mě taky trošku postrčilo a já s nimi souhlasím, že je fajn, když se interpret se ukazuje z různých stran, když dát takové ochutnávky toho, co vlastně může nabídnout.

Mají naprostou pravdu. Když jsem si chystala na tento rozhovor a pouštěla si Vaše písničky, tak první, co mě napadlo, bylo, že Annabelle je chameleon. Přišla jste mi i barvou v každé písničce trošku jiná. Něco mě baví víc, něco míň, ale prostě baví mě to pořád. Už jste na mém osobním playlistu.

Tak to jsem ráda, děkuju

Co říkáte spojení rapu a zpívání, třeba jako Linkin Park. Nelíbilo by se Vám něco takového?

Oni jsou v tomhle fakt pro mě takový historický hudební mezník... Já s rapem trošku pracuju, spíš je to styl jako Doja, jestli ji znáte. To je taková raperka, která začala i zpívat a je to spíš pop. Vlastně se kolem toho pořád trochu točím.

Jak vlastně píšete písničky?

Většinou mám nápad, jak by to mělo vypadat a ráda na tom pracuju s producenty, nebo alespoň kytaristou. Pustím jim třeba tři, čtyři písničky jako reference a říkám, že takovou emoci bych chtěla. Oni začnou něco brnkat na kytaru a já řeknu jo, to je ono, přesně to jdeme dělat a pak dál na té vlně skládám. S textem přicházím většinou jako s poslední věcí. Teď poslední dobou jsem měla míň songwritingových spoluprací, takže jsem se musela kopnout do zadku a začíst si to psát zase celé sama. Jsem doma zavřená s kytarou a prostě si vymýšlím songy. Když jsem sama, je to fajn, dává mi to sílu, ale s někým v týmu mám zase hned zpětnou vazbu. Obě varianty jsou důležité.

Vy jste strašně mladá. Když se vrátím k Vašemu poslednímu hitu, opravdu Vám dochází čas?

Na to se ptali hlavně kamarádi mojí mámy, že nemám kňourat, že mi dochází čas, že jsem teprve na začátku svého času. Pokoušela jsem se jim vysvětlit, že to je pocit, že to není reálná hrozba. Myslím, že kolem dvacítky má člověk pocit, že po ní už bude strašně starý a život skončí. Že to je takový zvláštní přelom. Potom je těch třicet, kdy už je člověk fakt dospělý a hotovo. Jsou lidi, kteří jsou stejně staří jako já, už dokázali úžasné věci a já mám pocit, že jsem nic úžasného nedokázala. A vlastně proto asi jakoby strašně spěchám, utíkám a snažím se to zvládat rychle. Přitom ten čas běží rychleji než já, což je vlastně strašně frustrující. Je to o pocitu, ne že bych se chtěla rouhat, že mám málo času.

Ukažte mi holky ve Vašem věku, které mají v Čechách podepsanou smlouvu s Universal Music. Myslím, že to není tak úplně špatné. Šla byste do Eurovize znova?

Ptali se mně na to. Když na to bude situace a budu mít dobrou písničku, se kterou bych si do Eurovize věřila, a zároveň by na to byl správný čas, tak bych se klidně přihlásila. Ale kdybych měla v hlavě jiný projekt, který by mi zabíral čas, nebo by nebyl ten správný song, tak se svět nezhroutí, když se nepřihlásím. On je to jako takový zvláštní svět, ta Eurovize, je to...

Cirkus?

No, je to cirkus. Došlo mi, že vlastně nemám moc ráda soutěže právě v době, kdy probíhalo hlasování. Každý z nás udělal část svého umění, tu svou písničku, to se nedá objektivně porovnávat… Ale zároveň se to musí porovnat, protože na tom záleží, pro koho budou lidi víc hlasovat. Prostě jsem si říkala, že je to fakt úlet. Mě baví, když nad tím mám kontrolu.

Další Vaše písnička se jmenuje Toothbrush, tedy zubní kartáček. To je krásný název, jak jste na něj přišla?

Za tím je příběh, je to taková jako rozchodová písnička, nebo vlastně ne. Když je člověk v nějakém dobrém vztahu, ale neustále mívá takové tiky nebo strachy, které plynou z předchozích zkušeností. Jestli prostě to, co mi někdo udělal v předchozím vztahu, nehrozí od mého současného partnera. Že člověk vlastně má pořád zapnutý nějaký pud sebezáchovy, i když ten vztah nejeví žádné známky toho, že by měl být toxický nebo špatný. A ten zubní kartáček je tam jako takový symbol toho, co si člověk vždycky přinese do bytu za někým, s kým jde žít, a co si případně zase odnáší. Takže proto zubní kartáček.

Vaše debutové EP, které vyšlo koncem srpna, se jmenuje Kidnap Me PLS, v překladu „Uneste mě, prosím“. Kdo, kam a proč by Vás měl unést?

EP začalo vznikat začátkem roku, kdy jsem se přestěhovala na čas do Berlína. „Když jsem poslouchala všechny songy a dávala si dohromady, jak se vlastně cítím a která emoce to EP spojuje, byl to takový pocit tíhy, frustrace a strachu, na který jsem nebyla připravená a došlo mi, že mě občas napadá, jestli by nebylo lehčí, kdyby mě prostě někdo někam odnesl nebo unesl. Je v tom určitě nadsázka, ale tak to cítím.

Na EP jsou písničky, které produkoval Váš přítel Ondřej Fiedler s jedinou výjimkou a tou je písnička Snowflake, tedy „sněhová vločka“. Jak vznikla?

Napsala jsem ji s Muriel Beck a Leonem Wolfem, který ji zároveň také produkoval. Natáčeli jsme v berlínském studiu Kreuzbergu a písnička je přesně o tom, co jsem tehdy prožívala. Cítila jsem se na všechno hrozně sama, neměla jsem skoro žádné peníze, ani pocit bezpečí. Stejně jsem ale věděla, že musím jít dál. Napadl mě u toho obrázek sněhové vločky. Taky lítá světem, nikdo ji nezachytí, a i kdyby jo, tak se mu rozpustí v dlani. A tak lítá, dokud neroztaje.

Tak ať se EP i Vám jen daří. Díky za rozhovor.

Magdalena Boukhemisová

Štítky