Divočina je jedna z nejcennějších věcí, které tady máme

Rozhovor s Václavem Vydrou o přírodě, kácení lesů a smyslu národních parků

O Václavu Vydrovi je dobře známo, že kromě mnoha hereckých angažmá věnuje svůj čas také koním - jezdectví je jeho velkým koníčkem. Méně známý je jeho postoj k přírodě a ochraně životního prostředí. Ptali jsme se ho tedy, co pro něj znamená divočina a jaký je jeho názor na současné dění v Národním parku Šumava.

Václav Vydra při rozhovoru

Co se Vám vybaví, když se řekne Šumava?

Já jsem byl na Šumavě několikrát, mám ten kout rád a hlavně, šumavská krajina pro mě vždycky byla takovým prototypem divoké přírody, kterou tady ještě máme. Vzhledem k tomu, že míst s divokou přírodou, jako je Šumava, v Česku není mnoho, si myslím, že bychom si je měli hodně hlídat a neudělat z nich takzvaně kultivovanou krajinu. Měli bychom se tedy snažit uchovat i šumavský prales, tu divokost, která je pořád přítomná v části Národního parku Šumava.

Do jaké míry by se podle Vás měla divočina chránit?

Já jsem v podstatě nešťastný z každého kusu pokáceného lesa, zvlášť když se nejedná o nějakou monokulturu. Samozřejmě, kácení lesů cítí jako problém mnoho normálních lidé, kteří lesy navštěvují jako oázu, jako místo, kde hledají klid, kde hledají něco, co ve městech nemají.

Asi je to dobře známý fakt, ale pro mě je jedna věc docela rozhodující - pokud v místech, kde je příroda, někdo začne najednou těžit, tak já vím, že ten les v takové podobě, jakou jsem znal, tam už nikdy neuvidím. Dřív, než nové stromy dorostou a bude se to trochu podobat původnímu stavu, tak už budu mrtvý.

Ve chvíli, kdy je nějaký kus krajiny součástí území, jako je prales nebo něco podobného, co se vyvíjí samovolně, tak pohled na takovou krajinu na mě vůbec nepůsobí depresivně, ale naopak inspirativně. Hledám v tom pozitiva - v síle přírody, která se dokáže obnovovat, znovu zrodit a rekultivovat sama.

Míst s divokou krajinou v Česku opravdu není mnoho. Naprostá většina lidí žije v diametrálně odlišných krajinách.

To je pravda. Na většině území našeho státu je kulturní, obhospodařovaná krajina a se zásahy jako je těžba se člověk nějakým způsobem musí smířit, a brát ty proměny jako součást života krajiny i našeho života. Bylo by nicméně dobře, kdybychom se dokázali citlivě chovat i ke krajině kulturní.

Ovšem v místech, kde se opravdu jedná o rezervace, kde se chrání divoká příroda, jsou lidské zásahy, které divočinu ničí, jednoduše neomluvitelná věc. Je správné, že by se v těchto partiích kácet nemělo. Zásahy, které způsobí, že se rezervace už nikdy nebo dlouhodobě nemůže vrátit k té divokosti, jaká tam původně byla, jsou prostě špatné. Mnoho se toho o zasahování namluví, ale vždyť je evidentní, že nemůžeme něčemu říkat divočina a zároveň do takového území zasahovat. Rovněž nerozumím situaci, kdy celá akademická odborná veřejnost, či naprostá většina z jejích členů, se vyjadřuje proti kácení v prvních zónách národních parků, a přitom pořád zásahy probíhají.

V srpnu tohoto roku probíhala na protest kácení na Šumavě blokáda. Jaký je Váš názor na to, co se tam odehrálo?

Je dost smutné, jakým způsobem bylo zacházeno s lidmi, kteří ten les na Šumavě chtěli chránit. A také je docela zneklidňující, když jedna strana říká, že se musí „dělat rychle“, a strana druhá tvrdí, že co se teď zkazí, už se nenapraví. Je asi třeba si uvědomit, že i ten kůrovec do divokých partií přírody patří, že i on má svoje přirozené nepřátele a příroda se s ním dokáže v těchto partiích vypořádat.

Lidem, kteří se snažili les na Šumavě chránit svoji účastí a svými těly bych vzkázal, že si velice vážím toho, co dělají. Nemají z toho opravdu nic, věnují tomu svůj čas, mnohdy zdraví a chovají se tak, protože si myslí, že to pomůže přírodě, které se nikdo nezastane, protože to není ekonomicky přínosné.

Část Národního parku Šumava, ve které se letos kácelo a kde probíhala blokáda.

Vnímáte tedy postup ekologů jako správný?

Myslím, že přístup aktivistů je příkladná ukázka občanské společnosti. Je úžasné, že ti lidé se perou o něco, z čeho nemají zisk, přímý momentální osobní prospěch. Na tom je založená tato společnost, na tom je založená demokracie. Když se občané nebudou zajímat o to, co se děje kolem nich a nebudou se projevovat, tak to je konec demokratického systému. Ten je založen na lidech, kteří v něm žijí - ne jenom na politických představitelích, které si lidé zvolí.

Při optimální funkci státního systému by takového jednání nemělo být potřeba, ale někdy to jinak nejde a někdy ten "hlas lidu" není vyslyšen - v tu chvíli lidi, kterým nejde o ekonomický zisk, nemají zastání, nemají jinou možnost. Velice bych si přál, aby se jim dostalo slyšení ne v tak vyhrocené situaci, ale za normálních okolností za stolem při diskuzi. Tyto věci by se měly řešit právě na úrovni politické, u stolu, trochu kulturněji, tak jak by si to zasloužilo. Problém Šumavy pozornosti hodný je.

Zastánci zásahů v národním parku poukazují zejména na nebezpečí šíření kůrovce, zatímco jejich oponenti to popírají.

Myslím si, že není nebezpečí, že by kůrovec z nejvíce chráněných zón mohl zničit další hektary hospodářského lesa, které jsou v jiných, nechráněných partiích Šumavy, pokud se v těch částech bude proti němu správně a včas zasahovat. Lesy mimo území národního parku jsou v podstatě beztak určené ke kácení, takže tam to nepředstavuje problém.

Jak už jsem řekl, podle mě by se především měla chránit příroda nezasažená lidským konáním, protože to je jedna z nejcennějších věcí, které tady máme.

Nevím jak většina lidí, ale já si myslím že měst, betonu a staveb budeme mít za chvíli víc než dost, už teď těchto věcí máme hodně a každý vyhledává kousek přírody, kam by mohl jít pár kilometrů a nepotkat nikoho než srnky, brouky (a tím nemyslím zrovna kůrovce) - prostě kus přírody.

Chráněná divočina - přirozená obnova uschlého lesa na Šumavě

V médiích bylo často poukazováno na práva a názory místních lidí, kteří na Šumavě žijí. Jaký na to máte názor?

Myslím, že místní lidé, ač žijí v drsném prostředí a drsné krajině, by si mohli uvědomit, že mají to veliké privilegium na takovém místě žít, a být zároveň ve střední Evropě. Takový kus krajiny je možné nalézt třeba na Aljašce nebo v Britské Kolumbii a to jsou vzácná místa na zemi. Podle mého názoru by si místní měli divočiny trochu více vážit a ne ji pokládat za něco, co je znevýhodňuje a omezuje.

Když už jste zmínil zahraničí – myslíte si, že existuje nějaká paralela mezi kácením v národním parku a ničením cenných ekosystémů jinde ve světě?

Pokud zůstaneme u toho kácení, není to jenom evropský rozměr, je to problém celého světa. Tak jako se tu zajímáme o amazonské pralesy a o kácení v nich, a připadá nám to dost šílené když se mluví o tisících hektarů, které ročně padnou. Snadno se to odtud kritizuje, protože to máme daleko. Ale Šumavu máme tady za barákem, a děje se nám zde něco podobného. V tu chvíli si říkám, že ničení přírody není jen problém náš, ale je to vlastně ten samý celosvětový problém. A pokud vím, tak třeba na německé straně Šumavy podobný spor vyřešili velice kulantně. Mohli bychom se nad tím víc zamyslet a poučit se z toho.

Nejsme už zvyklí být s lesem až do konce, do jeho rozpadu a pak vidět jeho opětovné začátky. Myslím, že by se mělo uvažovat, jak se starat o les od začátku až do konce a ne ho zlikvidovat zásahem člověka, to je strašně jednoduché - na to je mechanizace, stroje a tu krajinu už pak nikdo nikdy nepozná.

Získejte srozumitelné informace o životním prostředí a účastněte se rozhodování! Více na portálu Účast veřejnosti: www.ucastverejnosti.cz

Jan Skalík, Zelený kruh

Text vznikl za podpory Ministerstva životního prostředí České republiky