Tobruk Václava Marhoula se bude točit na podzim - II. část

Historie Československého praporu 11 -  Východního

Československá zahraniční jednotka na Středním východě pod velením pplk. Karla Klapálka začala vznikat v létě 1940 na britském území v Palestině. Tam se uchýlili Čechoslováci, kteří původně směřovali do západní československé armády. Porážka Francie je ale zastihla v různých koutech Evropy a Středního východu. Jednotku postupně doplňovali další českoslovenští občané, kteří pro útěk z  okupovaného území používali tzv. balkánskou cestu přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Dalšími dobrovolníky byli také českoslovenští Židé již usídlení ve svaté zemi. Významnou skupinu tvořili spolu s ostatními i příslušníci Československého legionu, kteří byli na počátku války zadrženi Rudou armádou v okupované východní části Polska a kteří byli po dobu sovětsko-německého spojenectví v letech 1939-1941 internováni v gulazích v Sovětském svazu. Československé exilové diplomacii se nakonec podařilo dosáhnout jejich propuštění. Někteří pak byli zařazeni do československé zahraniční armády na Blízkém východě.

V polovině roku 1941, po předchozím nasazení v Západní poušti, jednotka prodělala svůj první a opravdový bojový křest na území Sýrie.

Českoslovenští vojáci byli nasazeni do bojů proti francouzské armádě věrné kolaborantské vládě generála Petaina ve Vichy. Zde jednotka zaznamenala své první padlé. Po kapitulaci Francouzů a krátkém oddechu byl pak v říjnu stejného roku celý prapor dvěma australskými torpédoborci převezen do libyjského přístavu Tobruk, který byl v obležení Rommelova Afrikakorpsu a celkem čtyř italských divizí. Prapor se tak po dobu svého šestiměsíčního působení zařadil mezi slavné obránce Tobruku, kteří jsou oprávněni užívat názvu „Tobrucké krysy“ (původně hanlivého označení, které obráncům přiřkla nacistická propaganda v průběhu bojů). Toto označení hrdě nesou i další jednotky z Anglie, Austrálie, Nového Zélandu, Polska a jižní Afriky.  

V dubnu 1942 byla jednotka vystřídána a převelena zpět do britské Palestiny. Její řady se notně rozrostly o další počty dobrovolníků, kteří se přihlásili na základě tzv. II. mobilizace. Prapor by přezbrojen a nově vycvičen a jakožto 200. protiletadlový pluk byl znovu na počátku roku 1943 nasazen do Tobruku.

Závěrečné boje s Rommelovým uskupením však tou dobou už probíhaly daleko na západě, a tak Čechoslováci již do přímých bojů nezasáhli. Jejich úkolem bylo „pouze“ bránit vzdušný prostor nad Tobrukem.  Dne 13. května 1943 kapitulovala na tzv. Marethské linii v Tunisku poslední německá jednotka. Na den přesně, po 32 měsících, válka v severní Africe definitivně skončila.

Dne 3. července 1943 se čs. pluk nalodil na dopravní parník Mauretania, který po šesti týdnech plavby okolo celé Afriky zakotvil v Liverpoolu. 18. srpna 1943 v anglickém Colchesteru prezident Edvard Beneš slavnostně dekoroval pluk Československým válečným křížem. Dne 26. srpna 1943 byla jednotka rozpuštěna. Většina jeho příslušníků byla v Anglii přiřazena k Československé samostatné obrněné brigádě, která se na přelomu srpna a září roku 1944 vylodila v Normandii a až do konce války obléhala francouzský přístav v držení nacistů Dunkerque. Část důstojníků pak byla  převelena na východní frontu, konkrétně k 1. čs. armádního sboru pod velením generála Ludvíka Svobody. Jako takoví se pak zúčastnili vůbec nejtěžších a nejkrvavějších bojů v historii čs. armády, tedy bojů o Dukelský průsmyk, Liptovský Mikuláš a Malou Fatru.