Občanský průkaz

Hořká komedie o tom, jací jsme byli v sedmdesátých letech minulého století

Hořká komedie o tom, jací jsme byli v sedmdesátých letech minulého století, kdy bigbít a dlouhý vlasy byly rebelií proti tesilové instituci táta-máma, rebelií proti umaštěné kultuře televizních estrád a nedělních odpolední s dechovkou, rebelií proti husákovskému socialismu, kdy k tomu, abyste dostali přes držku od policajta, stačilo mít právě jen ty dlouhý vlasy anebo natržený občanský průkaz.

Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů. Od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku.

Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné, s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální.

Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. Tehdy stejně jako dnes…

Rozhovory

Ondřej Trojan – režisér, producent

Čím je pro vás osobně Občanský průkaz? Vzpomínkou na vlastní mládí, dospívání, vyrovnání se s tehdejší dobou? Někde tam je třeba hledat důvod, proč jste se rozhodl režírovat film sám a nenabídnout jej jako producent k realizaci jinému režisérovi?

Já jsem se rozhodl točit Občanský průkaz, protože se mi líbil scénář, který mi podstrčil Petr Jarchovský. Děj filmu je zasazen do půlky sedmdesátých let. Myslel jsem si, že normalizace je pro mne uzavřená filmem Pějme píseň dohola a že se k tomuto období už nechci vracet. Koneckonců v myšlenkách mi z ní ulpívá jen jakási hořkosladká mlhovina laciného likéru. Prožil jsem kus totáče v pubertě, což je nutně spojené se spoustou slastných vzpomínek. A taky se spoustou buzerace a debility. Tuto zvláštní směsku jsem se snažil přenést do filmu. Na Petrově scénáři mě překvapilo, jak se jednotlivé postavy respektive lidské typy těchto filmových postav projektují do dneška. Do doby, do které po vcelku naivní, ale osvobozující éře devadesátých let jakoby se v poněkud přeonačené podobě éra buzerace a debility zase vracela. Nicméně Občanský průkaz není agitka. Je to příběh jedné party, která rebeluje vlastně proti své vůli, jenom proto, že má ráda jiné hodnoty než generace jejich fotrů a matek.

Do hlavních rolí party teenagerů jste obsadil čtveřici bez předešlých hereckých zkušeností – jak náročný byl výběr hlavních představitelů, jaká kritéria byla rozhodující?

Já jsem nejdřív hledal mezi elévy z konzervatoře - alespoň takovou taktiku jsme zvolili s Mirkou Hyžíkovou, která dělala pro film herecké obsazení. Když jsme mezi mladými adepty herectví neuspěli, začal rozsáhlý konkurz mezi středoškoláky. Viděl jsem jich desítky, ba stovky. Ty nejlepší jsme pak mezi sebou kombinovali při hereckých zkouškách, až nakonec zůstali ti čtyři, kteří jsou k vidění ve filmu.

V Občanském průkazu hraje jednu z hlavních úloh Aňa Geislerová, se kterou jste spolupracoval již na filmech Pějme píseň dohola a Želary. V čem vám spolupráce s Aňou vyhovuje?

Ve všem. Aňa je, podobně jako já, intuitivní, což je cesta, která je zajímavá tím, že i když je někdy třeba trochu nepřesná, vždycky přináší něco nečekaného, emotivního, neomšelého.

Herecké obsazení kombinuje profesionální herce a neherce, což pro vás není nová zkušenost. Jak se vám daří tyto zcela odlišné styly projevu skloubit?

Této disproporci jsem podřídil jak obsazení herců, tak technologii natáčení. Chtěl jsem, aby výsledný projev herců i neherců působil autenticky, homogenně a pravdivě. Když vytváříte charakter nějaké postavy s dobrým hercem, máte celou škálu možností a odstínů. Herec může čerpat z vlastní prožité zkušenosti nebo z charakteristiky nějaké osoby mu blízké. Nebo, má-li dost představivosti a fantazie, si daný charakter vymyslí v hlavě sám. Neherec, pokud nemá nadání od pánaboha, čerpá tak akorát ze sebe, ze svých vlastních prožitků. Při natáčení mu pak všude překáží všelijaké filmařské haraburdí i početný a všude se hemžící štáb. Proto jsme nejprve obsadili postavy kluků – neherců, které jsem hledal podle určité typologické představy a podle jejich přirozeného projevování se v komunikaci s okolím. K nim jsem pak hledal herce fyziognomicky uvěřitelné – to pokud šlo o vazby rodinné, s intuitivním přístupem k herectví, trpělivé a se schopností jisté míry improvizace podřízené možnostem právě neherců.

Petr Jarchovský – scenárista

V jakých aspektech se váš scénář k filmu Občanský průkaz liší od románu Petra Šabacha?

Podobně jako u předchozích látek, které byly inspirovány tvorbou spisovatele Petra Šabacha, i Občanský průkaz z předlohy vychází velmi volně. Šabachova poetika umožňuje svobodné nakládání s motivy a moje spolupráce s Petrem je skutečným spoluautorstvím. Zatímco kniha zachycuje „celý život“ Šabachova alter ega – od základní školy po současnost, film si vybírá pouhé čtyři důležité roky dospívání čtyř hlavních klukovských hrdinů, které jsem si z předlohy vybral a dofabuloval jejich osudy. Šabach se ve své knize zabývá traumatickým fenoménem udavačství, fízlování. Začíná popisem žalobníčka na základní škole, klene se přes nejrůznější portréty policajtů, které jeho generaci ztrpčovaly život v normalizačním Československu, a končí současným odhalováním identity práskačů v autorově nejbližším okolí. Předloha je jakousi deníkovou kronikou jedné generace.

My jsme ve filmovém scénáři museli tento motiv komprimovat do čtyř let – od okamžiku, kdy pubertální hrdinové obdrží ve svých patnácti letech občanské průkazy, do chvíle, kdy se ve své plnoletosti snaží uniknout před komunistickou vojnou. Využil jsem tedy ty motivy z předlohy, které vzhledem k vymezení použít šly, některé děje posunul v čase a pro některé události jsem nalezl nové místo v jiném čase. Kupříkladu sugestivní vylíčení zásahu policie a lidových milicí proti občanům při demonstracích proti okupaci sovětských vojsk na Václavském náměstí v létě roku 1969 jsem zaměnil za rekonstrukci surového zásahu policie a státní bezpečnosti proti nonkonformní mládeži v Rudolfově během koncertu Plastic People of the Universe v polovině sedmdesátých let. Samotný ústřední příběh rodiny hlavního hrdiny Petra a vývoj jeho vztahu k vlastnímu otci je pak celý nově fabulovaný.

Aňa Geislerová – Petrova a Matesova máma

Občanský průkaz se odehrává v období nejtužší husákovské normalizace se všemi jejími atributy. Není to poprvé, co vás filmová role posunula do časů minulých, ale jak jste se cítila právě v tomto neradostném období?

Jsem upřímně ráda, že jsem si v tom období odbyla jen blažené neuvědomělé dětství. Revoluce proběhla, když mi bylo 13 let. Nebyli jsme ignorantská rodina, takže jsem spoustu věcí chápala a měla celkem přehled, ale svým způsobem jsem za těch pár let, co jsem v tom období prožila, vděčná. Pamatuju si totiž, že není samozřejmostí cestovat, mít celý rok ovoce a číst si všechno, co se mi zamane. A na džíny jsem stála frontu nejenom ve filmu! Je to prostě cenná odžitá zkušenost.

A kostýmy? Těšila jste se, až po natáčecím dni opět obléknete lehké, prodyšné a pohodlné současné oblečení?

Rozhodně si myslím, že materiály, které se tenkrát používaly, významně napomáhaly frustraci a beznaději celé té doby. To byl děs! Barevná škála od škraloupu až po jásavý průjem, kousavé, štípavé a nesající. Konfekce byla určitě součástí propagandy. Vážně bylo blaho se převlíkat zpátky do civilu. Ale jednou jsme takhle v kostýmech vyrazili s kolegy Macháčkem, Taclíkem a výtvarnicí Bielikovou oslavit první máj a dopadlo to báječně. A to jsme měli i paruky.

Co vás při prvním čtení scénáře zaujalo?

Něha postavy, kterou mi Ondra Trojan nabídl. A smutek některých osudů.

S režisérem a producentem Ondřejem Trojanem jste točila už několikrát, ovšem Občanský průkaz je pro něj „srdeční záležitostí“, jak sám říká. Zaznamenala jste v této souvislosti nějakou změnu, třeba v přípravě na natáčení nebo jeho nárocích na herce?

Pro mě je zase srdeční záležitostí točit s Ondrou. Je to první režisér, se kterým jsem kdy točila, a mám k němu až iracionálně loajální vztah. Takže kdyby mě on požádal, ať třeba v krimplenu stepuju na výčepu, tak to udělám a nebudu reptat. A natáčení s ním je taky vždycky zábavné. Takže já si změny neuvědomuju, bylo to zase skvělé!

Maminka jednoho z hlavních hrdinů, kterou v Občanském průkazu hrajete, je starostlivá, laskavá, trpělivě stojí před Tuzexem frontu na džíny, na kterých pak vzorně přežehlí puky... Jste „opečovávací“ typ také ve své vlastní rodině?

No, úplně takhle bych to asi nepojmenovala. Já si rodinu strašně užívám, ale beru to tak nějak zlehka. Ráda žehlím, ale když se mi nechce, tak to prostě nedělám. Miluju, když sedíme doma u stolu a jíme domácí večeři, ale stejně tak ráda řeknu: děti kašlem na vaření jdeme jíst ven! Vnitřně zůstávám dítětem, které si strašně užívá, že je dospělé. Někdy si upeču koláč a blaženě oďubuju jen drobenku, protože prostě můžu a nikdo mi nepřikazuje. A děti můžou taky.

Zůstal vám v hlavě z natáčení Občanského průkazu nějaký dominantní dojem – pocit – zážitek... ať už úsměvný, nebo smutný?

Když nás ve filmu šacovali na hranicích, měla jsem vážně na krajíčku. Bezmoc, ponížení... Je úžasné, že je ta doba pryč.

Jiří Macháček – pan Fikota, Zdenčin a Adélčin táta

Ve filmu Občanský průkaz hrajete rozsahem nevelkou, charakterem však nepřehlédnutelnou postavu otce jedné ze spolužaček hlavních hrdinů – člověka, který vzbuzuje svým zvráceným chováním vyloženě negativní emoce – a hrajete jej skvěle. Jaká to byla práce?

Práce to byla krátká, ale zábavná a smysluplná. Sexuální zvrhlík a deviant, který vládne jistou, byť mizivou, ale přesto kolikrát rozhodující, mocí nad osudy jiných lidí, se hraje dobře. Můžete se jím stát a nemusíte mít pocit viny, ale naopak pocit z dobře vykonané práce. Takovou rozkoš jiná zaměstnání neposkytují.

Hlavní osu vyprávění tvoří příběh dospívání čtyř kluků v období v 70. letech minulého století, ale dospívání je snad v každé době provázeno revoltou vůči společnosti, rodičům... Jak jste pubertu prožíval vy?

Já jsem pubertu prožíval o chlup později, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Hodně času jsem trávil hrou na kytaru, protože jsem věřil, že díky tomu do mého života vstoupí dívky volných mravů.

Děj filmu je vsazen do sedmdesátých let minulého století, temného období nejtužší normalizace. Myslíte, že příběh z té doby může přitáhnout dnešní mladé diváky do kina?

Věřím, že ano. Je to příběh o střetu dobra se zlem, který se navíc zakládá na pravdivém podkladu, to bude vždycky přitahovat.

Zůstal vám v hlavě z natáčení Občanského průkazu nějaký dominantní dojem – pocit – zážitek... ať už úsměvný, nebo smutný?

Potkal jsem se s Aňou Geislerovou, Markem Taclíkem, Kristýnkou Bokovou, Ondřejem Trojanem a se spoustou dalších kamarádů, kterých si vážím a to, že s nimi mohu natáčet celovečerní film, pořád považuju za jeden ze splněných snů svého života. Byly to jenom dva natáčecí dny, ale i za to děkuju. Jsem přesvědčen, že to mělo smysl a že Občanský průkaz bude dobrý film.