Václav a Harmónium v kasárnách Benešov

Václav byl podnikavý mladý muž. Vykonávající zde prezenční vojenskou službu.  Aby mu služba lépe ubíhala, sehnal si harmonium. Velikost cca 1 x 1 x 1 m.  Poměrně neskladné. Kupodivu snadno jej přenesl přes bránu. Nikdo se jej na nic neptal, co a proč táhne do přísně střeženého vojenského objektu.

Protože si svobodník Václav chtěl číst knihy, opatřil si kus drátu, s objímkou a žárovkou. Dráty umně zasunoval do nejbližší zásuvky a na bidle (postel vzor 1913) si četl knihy. Do té doby, než prodlužku objevil Václavův velitel a z důvodu bezpečnosti ji zabavil, neboť se mu líbila, že si ji odnese domů do garáže.  Václav s tímto postupem svého nadřízeného nesouhlasil a šel za ním, ať mu prodlužku vrátí, že nemá kde číst knihy. Dokonce Václav lampasákovi vyhrožoval, že si bude číst knihy v jeho kanceláři!  Lampasák však překvapil. ˇřekl. že je mu jedno, co se bude dít v jeho vlastní kanceláři po půl třetí odpoledne, kdy odchází z kasáren domů. A tak získal svobodník Václav vlastní kancelář!

Nelenil a ve velké skříni si zamknul právě přinesené harmonium. Protože hrál předtím v civilu v kostele na varhany, nelenil a pilně cvičil i tady. Většinou hrál pohřební a kostelové písničky. Scházel se zde i s dalším záklaďákem, taktéž protivojensky smýšlejícím.  Půl roku to nikomu nevadilo.  Jednou však měl službu Dévéťáka nějaký východňár. Procházel ubikace, protože doma na východě chodil do kostela, poznal, že Václav hraje kostelové písničky.  Nahlásil jej politrukovi.

A to byl obrovský průser. Průser jako mraky, jak by řekl později kapitán Karas, ten však ještě v té době nebyl lampasák.  Václav měl špatný třídní původ. Syn kulaka z Jižních Čech. Proto se taky nikam nedostal na školu. Navíc chodil do kostela. Kdyby jen chodil, on tam dokonce hrál na varhany!   V ten okamžik představoval Václav s harmoniem pro celou Varšavskou smlouvu větší nebezpečí, naž americký imperialstický agresor agent s kapesní atomovou bombou v centru tajných vojenských skladů.

Václav se hájil, že si hraje kostelové písně pro sebe. Politruk prohlásil, že za dveřmi mohou naslouchat vojíni základní služby, a že Václav tudíž ohrožuje bojeschopnost Československé Lidové armády. Nahlásil tento přečin kolosálních rozměrů veliteli pluku.

Ten si Václava zavolal. " Daly by se na tom harmoniu hrát i jiné, než kostelní písně, třeba budovatelské? " 

" Daly, pokud by někdo přinesl noty", řekl Václav, dobře si vědom toho, že za ostnatý drát ohraničijící kasíno se brzy legálně nedostane.

"Výborně, já vás přihlásím na Armádní uměleckou soutěž". Václav nacvičil tedy na harmoniu budovatelskou píseň "Přes spáleniště“, protože však vojáci dle Václavova mínění zpívaly hůře než pohřební plačky a projevovali málo snahy se zlepšit, skončil Václav s harmoniem a skupinou dobrovolníků až na druhém místě. A dostal opušťák.

Někteří lidé z hodnotící komise, kteří rozuměli hudbě, projevovali zájem harmonium odkoupit. Václav tento historický nástroj ale odmítal prodat. Pak mu vyhrožovali, že jej musí nechat v kasárnách, až půjde do civilu.

Václav prohlásil: „Harmonium se mnou přes bránu přišlo, se mnou i odejde". 

A od té doby měl klid, a dále si hrál ve "své" kanceláři písně dle svého výběru. Opravdu, Václav tak se svým harmoniem vlastně podpořil podstatným způsobem bojeschopnost Československé lihové, pardon lidové armády.  Památné Harmonium má doma dodnes.