Střelby na Doupově

V rámci závěrečného soustředění u vojsk, které bylo pro studenty vysokých škol povinné, stejně jako Vojenská katedra, jsme absolvovali několik výjezdových cvičení na Doupov.

Doupov byl vojenský prostor. My dělostřelci jsme zde cvičili na PUO.   Přístroj pro mechanizaci řízení paleb. Byli jsme tam tuším v létě roku 1989, tehdy, jak víte, počítače ještě nebyly. A na obzoru nic než socialismus. Jen ti movitější studenti měli programovatelnou kalkulačku Texas instrument, ti rychlejší pak doma například počítač Atari.  V armádě se počítače moc nenosily.

Přivezli nás tam všemocnými armádními vozidly V3S.  Cvičiště bylo tvořeno malou rovnou loučkou, kde jsme roztáhli svá PUA. Je to něco jako mobilní rýsovací prkno. Proč mobilní? Je skládací, skládá se do dřevěného  batohu. Tento dřevěný batoh se nosí na zádech. Že dělostřelecký elév důstojník nese na zádech PUO poznáte snadno z dálky. Má zkřivenou nejen tvář, ale celou postavou. Ten dřevěný zelený bágl tlačí na zádech po několika krocích úplně všude. Není zrovna nejlehčí. Vtláčí Vám lopatky zpět do zad a odírá vás to úplně všude.

Nechtěl bych to nosit na dlouhé pochody doprovázené potleskem nepřátelských kulometů. Je to, jako byste si na zádech nesli malou truhlu. Co čert nechtěl, možná ale chtěl, zrovna bylo nádherné léto. Kromě PUA na zádech jste navíc vlekli malou polní. Gázmasku, čutoru, obuti do kanad, někdy nám naši dobráčtí velitelé dokonce v tom vedru povolili rozhalenku.

Pane jo, to již bylo něco. To jsme se pomněli. Rozhalenkou jsme se těžce osvěžili. Zbytek našich vrstevníků, kteří zrovna nebyli na závěrečném soustředění u vojsk,  byl v těch vedrech na koupalištích. „Další nevýhodou letního počasí bylo, že většinu čutor svým podřízeným, soudruhům studentům,  vypil soudruh kpt. Karas“, jak vzpomíná Ing. Miloš Volavý.  Tehdy vlastně již povýšený Major.

Nebylo to ovšem letním počasím ale tím, že gumy pařily celou noc. A protože náš kapitán byl služebně nejmladší v našem jinak geniálním a bezchybném vítězném velitelském sboru, musel držet basu a pít o život. Nebo spíše o zaměstnání. A ve dne ho pak spalovala palčivá žízeň. No, strašný to osud, v tom socialismu.

Před námi byl palpost. Palebné postavení cvičebních baterií. To byly velmi zajímavé trojnožky. Na nich byla hlaveň z kulometu 12,8 mm.  Tam se vložil jeden náboj. Závěr byl podobný, jako u malorážky. Náměr a odměr se regulovat podle libel. Ovládací prvky, světe div se, byly vodovodní kohouty!  Ty otáčely hřídelkami ve šneku. No vypadalo to strašidelně. Zdědili jsme to pravděpodobně po Hitlerovi. Ovšem fungovalo to bezvadně.

Stříleli jsme na vzdálenost cca 3 km. „Padáčkama,“ tedy s velkým náměrem. V kulce (vlastně to byl malý granát)  bylo výbušná slož, která po dopadu explodovala a vytvořila obláček dýmu. Obláček bylo možno zaměřit „lejzrovým“ dálkoměrem a busolou. 

Dělostřeleckou busolou PAB. Tedy stejně, jako když se střílí z velké houfnice. Baterii velil náš kamarád Martin S. Říkal nám, že když si stoupneme přímo za“ dělo“, uvidíme po výstřelu kulku letět nahoru i dolů. Martin byl poctivec a dříč. Odpovědný.  Gumy si toho všimly, dávali mu všemožné úkoly, všechno organizovat, řídit,…

Neměl udělanou jednu zkoušku, z nějaké slévárenské technologie. A na tu zkoušku ho později, za pár měsíců vyhodili z vysoké školy. Tedy měl 3 roky vysoké školy, k tomu úspěšně absolvoval 2 roky vojenské katedry a stejně šel na 2 roky do zákopů. Inženýrem se nestal. To není jako dnes, kdy po 3 letech za docházku na vysokou školu dostanete titul Mgr. Později měl firmu na výrobu modelů letadel.  Některé kruhy (třídy studentů) byly rušeny. Zanikly úplně, na některých oborech vysokých škol  byl odpad až 70 % (70 % studentů nedostudovalo).

Vraťme se na střelby.

My jsme byli částečně rozptýleni u PUí  a částečně na pozorovatelně. Pozorovatelna byla uzpůsobena asi pro 50 lidí, včetně sedaček a lavic, velká zasklená kabina, asi jako na fotbale. Pod pozorovatelnou námi byla rokle. Takže jsme prováděli korekci nepřímé palby.

Kapitán Karas určoval cíle, my jsme je vždy několika výstřely ničili. Laciná hra na vojáčky. Tato dělostřelba byla opravdu levná. Když uvážíme, že granát 152 mm do houfnice Dana  stál v roce 1988 asi 600,- Kčs (korun československých) a nábojka tuším 200 Kčs, tohle byla střelba za pár korun. Navíc každý výstřel z houfnice opotřebovává hlaveň a prodlužuje nábojovou komoru. Tedy amortizace houfnice Dana. Houfnice Dana je dnes modernizována na Zuzana, dle Ing. Vítka, poručíka v záloze. Slovenský stát chce v roce 2009 koupit opravdu 2 (slovy dvě) tyto houfnice snad za 600 milionů SK?  Ne to bude mnohem míň. Slovensko zavádí EURO, číslo bude tedy hezčí.  Loni jsem se bavil s jedním mladým vojákem z povolání. Granát do Dany má dnes cenu 30 000 Kč. To je pane inflace, co? Za 20 let. To se snad dnes už nevyplatí ani válčit.

No, ano. Byla to tehdy drahota, 600 Kčs. Ale naši spolužáci u protitankových raket stříleli ještě dráž. Na střelbách při závěrečném soustředění u vojsk se vystřelily vždy 3 protitankové rakety, jak říkal Ing. Zdeněk Urban, podpor. v záloze tuším. Jedna raketa stála tehdy 60 000 Kčs, což byla tehdy hodnota nového moderního automobilu Škoda, právě tehdy nově uváděného na trh, Favorit.  Ovšem naši všeznalí velitelé skvělí, soudruzi podplukovníci a plukovníci nám sdělili, že z hlediska zahraničního obchodu je mnohem výhodnější exportovat 20 pistolí, než jednoho Favorita. 

No a zrovna když střílela četa Ing. Urbana, podařilo se jim raketou zapálit les, který pak hasilo 6 hasičských sborů. Protitankoví rakeťáci, naši spolužáci, absolvovali závěrečné soustředění u vojsk na jiném konci republiky. U Hodonína. Na poušti. Tam kde cvičil Rommel Afrika Corbs.  „Bejvávalo veselo tehdá.“

Obr. Bezzákluzový protitankový kanón Ing. Urbana Zdeňka. To měli ve výcviku společně s protitankovými raketami. Protože jsme byli cvičeni u tajné zbraně, houfnice Dany, fotodokumentace nebyla žádoucí. „Co kdyby se nějaké fotografie zmocnil špion, popř. přímo západní imperialista číhající na hranici, aby nám ukradl výdobytky socialismu, že soudruzi studenti?“ A máte to politicky vysvětleno.

Ovšem příští rok v létě v roce 1990 již ani závěrečné soustředění u vojsk nebylo, dnes už není ani povinná vojenská prezenční služba, ani vojenské katedry vysokých škol. A na Doupově se pořádají Technoparty. Zábavy naší generace ale myslím, že byly zajímavější.

Autor: Ing. Pavel Sýkora

Další zážitky z výcviku na vojenské katedře nadejte zde: http://www.inmagazin.cz/kategorie/valka-je-vul.aspx