Průšvih tě kopne vpřed

V životě to tak bývá. Průšvih Vás kopne vpřed. Co vás nezabije, to Vás posílí. Jednou v neděli  večer jsem přijel na koleje z domu. Jako obvykle, kolem 22 30. Nebylo mi příliš dobře. Říkal jsem si, jít zítra v pondělí na vojnu, nebo nejít? Pokud zaspím, půjdu k lékařce. Pokud nezaspím, půjdu na vojnu. Zaspal jsem. Po 7 hodině ráno jsem tedy naklusal k naší ošetřující lékařce. Měla svérázné metody. Např. všem studentům 1. ročníku VŠ sama vyplňovala dotazníky, dle vlastního uvážení  a dávala jim je jen k podpisu. Známý se třeba od 13 let svého věku nedotknul alkoholu. Urazilo ho, když mu tam napsala alkoholik konzument. Nebo tak něco. Začal protestovat. Jeho námitky odmítla. Všechny Vás znám, chlastáte jako duhy.

Mimo jiné byla možná na nervy. Studium medicíny je poměrně náročné. Dle mého názoru více lékařů vykazovalo známky podivnosti. Třeba naše lékařka. Člověk ( pro lékaře pacoš) k ní přišel. Ona se ho ptala, a přitom jí ruce jezdily po stole. Protože jsem na průmyslovce přežil léčení našeho lékaře, jemuž jsme důvěrně přezdívali Mengele, byl jsem již na různá individua zvyklý.

Mengele, do smrti si to budu pamatovat, byl to zřejmě předek pana Julínka, znal pouze 4 druhy léků na všechny nemoci.  To kdyby aplikovalo dnešní kapitalistické zdravotnictví, bylo by možno zdravotní pojištění ihned snížit 10 x. Nikdy jsem neslyšel, že by použil jiný lék. Ani penicilin neznal. Bylo mu 74 let, možná se s ním po válce ještě nestihnul seznámit.

Základním lékem, na chřipku i angínu, byla Harbureta. S tím vás ovšem nenechal ležet, ale poslal Vás do školy. Jen jste se divili, proč se pořád potíte.

Těžší případy dostávaly nosní kapky Sanorin. Za 4 roky léčení se mu podařilo rozleptat mi nosní sliznici.  Na vysoké škole mi řekli, že mám rozleptanou nosní sliznici, a tudíž chronické  nachlazení až do smrti. Protože jsem tomu lékaři, zvěstovateli špatných zpráv neuvěřil, vyléčil jsem se cibulí s medem. Dodatečně se omlouvám svému okolí. Žvýkačky Orbit tenkrát ještě nebyly, že Zdeno.

Další těžší případy dostávaly Acylkofin, nebo acylkofein. S tím již zůstávali v domácím léčení. A Mukoseptonex, to jsem snad dostal na průmyslovce jen jednou.

„ A co kouzelná lékařka na výšce? Jste zdravý, běžte na vojnu. " A dala mi nějaké kapky.

„Promiňte, ale já potřebuji neschopenku."

„Ne, tady máte omluvenku a běžte."

Vypadalo to se mnou hodně špatně. 1 neomluvená neúčast, vyhazov z vojenské katedry vysoké školy, dva roky do zákopů. A budou mi říkat otec pluku, protože v 25 letech budu sám mezi 18 – ti letými. Přišel jsem do třídy, ke kapitánu Okounovi asi o půl 11. Hlásím příchod soudruhu kapitáne. Proč tak pozdě? Byl jsem u lékaře. Máte omluvenku? Mám. Zařadil jsem se do třídy a učil se pilně, jak likvidovat imperialistické agresory ve vzduchu, na moři,  na souši i v podzemí.

Po několika hodinách se na mne kapitán podíval a řekl: „ Máte neschopenku?"

 „Nemám," řekl jsem popravdě. Přijďte za mnou do kanceláře.

Již jsem se loučil se svou milovanou tajnou zbraní, houfnicí Danou a připravoval se na vyhazov. Víte, mám tady takovou studentskou vědeckou odbornou činnost, potřeboval bych vás na to. Bylo jasné, že mu neřeknu ne. Jistě soudruhu kapitáne. A byla noha v nohávě. Měl jsem tam dělat jakousi dráhu – model jako pro vláček, jenže pro řízení paleb houfnic. Vypadalo to jako divný kulečník. S krajinkou a kopci.   Rakeťáci zase vymýšleli řízení protiletadlových raket, všichni něco dělali, nikdo s tím nespěchal, nikdo to nikdy nedotáhnul do konce.

K čemu bude kulečník dobrý, pochopil jsem až za půl roku. Dobře se pod ním spávalo. I ve dne tam byla tma.

Od té doby, protože jsem byl „aktivní“  na vojenské katedře, již nebyl s hodnocením problém. Vždy za 1.

Jednou  po ránu,  na ranním buzerplacu četli jména. Tak 1- 2 jména z každé čety.  Kdo se má dostavit kamsi do kanceláře. Za plukovníkem  Trpaslíkem. Přečetli i mne. K tomu kámoše Petra z Petrůvky z jiné čety. Nebylo nám do zpěvu. Petr celý ulekaný myslel na nejhorší: Budou nás verbovat do strany, šeptal s nepředstíranou hrůzou. Již jsem si připravoval výmluvy, že se necítím být uvědomělý,….. Velký škraloup bylo již to, že jsme v četě byli 3 věřící. U tajné zbraně !!!!  Museli jsme to tajit a tvářit se soudružsky. Dotazníky o našem náboženském přesvědčení jsme vyplňovali poměrně často. Tajná zbraň, tajní špioni, tajné sešity, které nesměly opustit katedru, měly evidované i listy, byly samozřejmostí.

Ještě jsme si, když jsme se ze svých tajných sešitů učili tajné informace, dělali srandu, že taháky taky musí být tajné a po písemce musí být roztrhány a nacpány do pytle s nápisem tajné.

„Soudruzi, byli jste vybráni, pro cvičení studentů nastupujících na vojenskou katedru. Počáteční soustředění“. Sdělil nám plukovník Trpaslík zákeřňák.

 O zábavnou činnost na naše prázdniny tedy bylo postaráno. Opět důvěra, kterou nelze odmítnout. Kdo by s radostí, pro blaho a bezpečí  pracujícího lidu neobětoval kus svých zasloužených vysokoškolských prázdnin? Jen záškodník, imperialistický lump a zloděj.  A takoví soudruzi, soudruzi   nepatří ani na vojenskou katedru, ani na vysokou školu !  Takové soudruhy  inženýry nepotřebujeme.