Počáteční soustředění

Počáteční soustředění musel  prodělat každý student v létě, ve svém volném čase. Týden na Gumové Hoře. Když jsem byl na počátečním soustředění já, jako student „těšící se na vojenskou katedru“ byl jsem již po 1. ročníku VŠ. ( U 5 letých oborů to bylo až po 2. ročníku VŠ). Jel jsem vlakem z Bylnice. V Bylnici na vlakovém nádraží, mimo jiných kamarádů jsem viděl o rok staršího studenta Změlíka. Tvářil se sebejistě. On měl již rok vojenské katedry za sebou, jel nás začínající jako instruktor učit. To nic není, budete se tam učit pořadovou, cviky,..předváděl nám cviky na železničním peróně. Úchvatné.

Ubytovali nás na Leninkách. Celkem slušné koleje velmi blízko Gumové Hoře. Nezapomněli nás upozornit, že ve sprchách při sprchování se nesmíme dotýkat zdi. Kope. No jo, Leninky patřily tehdy elektrikářům. Studentům VŠ elektro. Ráno nás nahnali na Gumovou Horu. Do deskobaráků. Nafasovali jsme mundůr, kanady. A již nás učili pořadovou, sborku rozborku a zajímavé cviky. Jídlo bylo celkem hnusné. Ten týden se to přežít dalo.

Když jsem ovšem, o rok později byl instruktorem já, bylo to již na 2 turnusy studentů. Tedy 14 dnů jsem věnoval Gumové Hoře. Byl jsem placený žoldák. Měli jsme to jako placenou brigádu. Výdělek byl asi, skutečně 1,- Kčs  / hodinu. No nic moc.

Tak jsme tam ty „zobáky“  cvičili. Hlavní stan instruktorů jsme měli v místnosti, kde byl velký model bojiště. Ten měl být, včetně elektroniky dopracován k výuce řízení palby. Byl to takový obrovský kulečník. Nikoho ani nenapadlo, aby pracoval na nějakém modelu. Po ranním rozdílení jsme si na nástěnce přečetli, kdy s kým ve dvojici cvičíme kterou četu.

V ostatním čase jsme měli podrobně vypracovávat písemnou přípravu. Popř. si procvičovat cviky, sborku,…a jinak se zdokonalovat.

Po ranním rozdílení jsme se všichni v dané místnosti zašili jak jsme mohli. Většina kluků ( bylo nás tam asi 8 – já, Petr z Petrůvky, jeden kulturista z Olomouce jmenující se stejně jako o 10 roků později velký prodejce aut v Olomouci, Petr Potrubář – dnes generální ředitel a majitel ne zrovna malých akciovek a další) zalezla pod kulečník a spala. Nikoho ani nenapadlo plnit požadavky našich nadřízených. Jednou se nám to nevyplatilo. Naběhla tam nějaká cizí guma. Protože v místnosti bylo zataženo a zhasnuto ( kdo by spal při světle), po rozsvícení mu někdo z pod kulečníku postě nadal. Ať zhasne a ztratí se. Nejprve byl překvapen soudruh podplukovník, později zase my jeho řevem. Ten den jsme toho moc nenaspali.

Jeden den zase pršelo. Zrovna byla pořadová. Přesto, že bylo léto, moc teplo nebylo. Sledovali jsme po hodinách, jak dvojice instruktorů odchází suchá a vrací se za hodinu totálně promočená. Pláštěnky ani deštníky nebyly možné, vojenský výcvik probíhal za každého počasí. Neodvratná vyhlídka na totální promoknutí se mi nelíbila. Běhal jsem po celém deskobaráku a sháněl, co se dalo za účelem uchránění od promoknutí. Sehnal jsem spousty kartonů od krabic a něco igelitu. Sundal jsem si  „sako.“  Pod něj jsem namotal igelit, na to se obalil kartony. Když jsem na tyto vrstvy obléknul zpět „sako“, vypadal jsem jako Rambo. To mi záviděl i kolega kulturista. Musel jsem dělat hodně kotoulů, aby izolační vrstvy na mně slehly. Kdyby mou výstroj odhalil velící podplukovník, ten by skákal jako gumový míč. Vrátil jsem se suchý, jen blůza byla promočená.

Na závěrečné soustředění u vojsk jsme již měli důmyslnější vodoodpudivou hydroizolaci svých uniforem.  To se koupil spray na impregnaci stanů, celý se vystříkal na mundůr a zažehlil. Voda po nás, k údivu podplukovníků, stékala jako po kačeně.    

A hodil jim mundůr pod nohy. Vemte si to,  já Vám tu nebudu dělat šaška

Jak vypadal vstup na vojenskou katedru? Nahnali nás do výstrojního deskobaráku na Gumové Hoře.  Hlaste čísla, objem kolem krku ( košile), výšku, obvod pasu, váhu, velikost boty. Kanady jsme dostali všichni taky  použité, ale v perfektním stavu. To není jako dnes, kdy se vám bota, byť i sebedražší, za pár měsíců rozpadne.  Nafasovali jsme i plynovou masku . S udivením jsme to na sebe navlékali a čekali to kouzlo, kdy se stane, že s prašivého civila se stane vzorný voják. Taky na nás začali řvát, že musíme být oholeni, velmi krátce ostříháni ( vyholeni) a už začali s nástupy, buzerací pochody,…

Jeden student to psychicky nevydržel. Vyslekl ze sebe ten zelený mundůr, a hodil jim to pod nohy se slov: Kašlu na Vás, já se tu nenechám buzerovat. Chudák, říkali jsme si, čekají ho 2 roky vojny. Omyl, bylo to od něj prozíravé. Psal se rok 1987. Než dodělal vysokou školu, vojenské katedry byly zrušeny a on šel jen na 12 měsíců, přesto, že neabsolvoval VK VUT.

I někteří další studenti prchali, pokud již někde měli přislíbenu modrou knížku.