Jak Okounova četa nezvítězila u přezkušování

Naše četa byla předem určena, aby byla vždy ta nejhorší. Proč? Protože patřila kapitánu Okounovi. Byl tedy služebně o 2 stupně níže, než ostatní třídní učitelé – podplukovníci.

Toto prokletí jsme se pokoušeli zlomit my, soudruzi studenti, náš soudruh kapitán i soudruh osud. Jednou ráno bylo opět vyhlášeno přezkušování. Předměty, z kterých bude která četa zkoušena,  se losovaly. Ten den byl velmi slibný. Vytáhli jsme si pořadovou , sborku rozborku a nějaké jednoduché věci. Ještě dnes, po 20 letech,  to vidím jako včera. Kapitán Okoun seděl spokojeně na židli na stupínku.  Zářil. Široký úsměv, zasněné oči v dál, tentokrát zlomíme kletbu osudu. Již nebude Okounova četa nejhorší. Karta se obrátila, čeká nás vítězná bitva. Teď jim to nandáme. Jsme přece dělostřelci, elita, Okounova četa.

No, odpoledne seděl na téže židli. Smutně, svěsile, dobrácký úsměv změněn na útrpnou grimasu, smutný to pohled na našeho chlapáckého, vojáckého kapitána, která nás měl připravovat otcovsky  na vítězné bitvy. Jak se to mohlo stát? Asi kletba, nebo co.

Sborka, rozborka? Kurňa, už na průmyslovce jsem měl super časy. Uměl jsem rozebírat a smontovávat  sapík oběma rukama najednou. Měl jsem prsty vytrénované, díky brigádám na montážním páse v národním podniku Pal Magneton. Fakt. Když jsem na páse začínal ( dělal jsem tam celé 2 měsíce prázdnin), tři dny jsem nestíhal. Startéry se kolem mne kupily, nestačil jsem montovat.  Zahoukala přestávka, nebo padla a já jsem ještě dlouho montoval.

Pak jsem našel tempo. Po 3 týdnech jsem již měl mezi 2 kusy na páse i 3 minuty ke pánku. Fakt jsem u toho dřímal. Jen jsem bez přemýšlení sledoval, jak moje ruce makají. Jako robot. Jako by mi ani nepatřily. Za prázdniny jsem vydělal 3 000,- Kčs a za to jsem si koupil zahraniční radiomagnetofon Stern.  Mám ho dodnes. Dokonce na něj chytnu dlouhé vlny, jediné co dnes chytne, mimo KV. Funguje.

Pistol jsem uměl rozdělat za 3 sekundy. Norma byla 9 sekund. Dali mi rezavý kvér, nešel po smontování natáhnout,  za 4. Ostatní dopadli podobně. Při písemkách nám řekli: bojová úloha na 50 m. V životě jsme to předtím  neslyšeli. Celá četa za 4, jen jeden maník tam něco psal o střelbě na terč v kleče, za 3.  Pořadovka, nevím už proč, taky nedopadla nejlépe. Sílu osudu jsme nezlomili, zase jsme byli nejhorší četa.  Kapitán Okoun byl smutný, ostatní podplukovníci byli nadmíru spokojeni. Aspoň někdo.

Další zážitky z výcviku na vojenské katedře nadejte zde:

http://www.inmagazin.cz/kategorie/valka-je-vul.aspx