Brušťa

Bývaly různé příhody. Brušťa byl původem někde od Hrozenkova. V neděli chodil hrát na housle do cimbálovou někam do sklépka v Brně. No a v pondělí ráno, ještě před kuropěním, již ho čekala tolik s nadšením a touhou  očekávaná  Vojenská Katedra. Jednou Brušťa přišel do třídy, po probdělé noci ve sklépku, a bylo mu nevolno. Zelený jako sedma. Barvy měnil jako semafor. Ranní pochody a nástup mu taky nepřidaly. Všechno se v něm míchalo. Seděl ve třídě, podplukovník z katedry přednášel. Vždy, když se podpl. otočil čelem k tabuli, ke třídě zády, Brušťa se vyklonil z okna a chlapsky si odplivnul. ( Hodil kosu).  Přednášející si ničeho nevšimnul. Pak Brušťa říkal, včera jsem pil víno, pivo, fernet, whisky, .. nakonec jsem si dal Mattonku.  A po té Mattonce se mi tak udělalo zle…Ne po alkoholu. Po Mattonce.   Proto, Brušťou poučen, radím: nepijte to, ty kyselky.

Měl štěstí, že jeho vyučující – velitel jeho čety byl podpl. Paragánec.  Gumy na vojenské katedře taky dost často pily. Jednou zase pily gumy. Ojedinělý případ se stal. Paragánec po ranním nástupu přišel do třídy. Unavenýma očima přejel po soudruzích studentech a zavelil. Zavřít okna. Zatáhnout závěsy. ( Pohled do světla mu asi rozbolíval hlavu). Zamknout. Pak se v klidu   sklátil na velitelský stolek na katedře ( stupínku)  a spal. Soudruzi studenti byli natolik inteligentní, že se na nic neptali, a  s pochopením následovali příklad svého velitele – soudruha podplukovníka. Jejich učební den měl tentokrát jasné perspektivy.

Jenže, chybička se vloudí. Brušťa zaspal. S hrůzou naběhl na Kraví Horu. Pozdě. Ranní ceremoniály již byly pryč. Pochody, nástupy, evidence, hlášení, přepočítávání, …Za neomluvenou absenci hrozilo 2 roky zákopů. To umocňovalo jeho snahu co nejrychleji najít svou četu a pokusit se omluvit svému třídnímu.  Jenže hrůza se stupňovala. Po Brušťově četě se slehla zem. Byla snad odvelena do Afgánistánu? Kde tehdy právě Sověti bojovali. Proběhl všechny učebny. Všechny buzerplace. Kraví Horu křížem krážem. Prošmejdil každou travičku. Celý plac Monte Bů. Jeho četa nikde. V opakovaných intervalech, vždy, když běžel kolem svého deskobaráku, tloukl na zamčené dveře své učebny. Bylo to divné. I okna byla zatemněna. Nic nebylo vidět. Za dveřmi mrtvolné ticho. Jak nahlížel těmi zatemnělými okny, zjistil fantastickou věc. V učebně jsou jeho spolužáci. Zamčení a bez hlesu, bez jediného pohybu. Co to je? Zlý sen? Bdím, nebo spím? Že by nějaká divná gumová opice ze včerejšího sklépku?  Nakonec, pro neodbytnost tlučení na dveře, podplukovník vstal, odemknul dveře, a táhnul ho za ruku dovnitř. Brušťa, zblblý vojenským drilem, se chtěl pořadově zahlásit a pokusit se omluvit. Podivné bylo již to, že na něj podplukovník sáhnul. Na vojně velitel nesměl sáhnout na vojáka. Tak se tam chvíli u dveří přetahovali, než Brušťa pochopil, že se má připojit ke své ležící spící četě a nikdo není zvědavý, na jeho vojenské ohlášení.

Při přetahování se Paragánec trochu rozebral, tak povídá, Máš tady housle? Mám, řekl Brušťa, vracející se ze sklípku. Tak mi tichounce zahraj. Tak mu zahrál tichounce ukolébavku a všichni spali v té třídě – četě až do odpoledního rozchodu.