Kytarista David Dorůžka vydává dlouho očekávané nové album Silently Dawning

Kategorie: ZE SPOLEČNOSTI

Fenomenální a široce uznávaný jazzový kytarista David Dorůžka (narozen 1980), který se na české jazzové scéně pohybuje již 14 let a jehož talent i věhlas dávno překročily české hranice (dlouhodobě pobýval v USA a ve Francii a koncertoval po celém světě), vydává v březnu 2008 své druhé autorské album Silently Dawning.

Po čtyřleté pauze od oceňovaného debutu Hidden Paths (2004, „Anděl“ za nejlepší jazzovou desku roku) je album netrpělivě očekáváno. Dorůžka složil pro album 10 nových skladeb a s jedinou výjimkou jde o kompozice s textem. Konkrétně o zhudebněné básně Emily Dickinson a Jiřího Ortena a o skladby opatřené švédskými texty mladé švédské zpěvačky Josefine Lindstrand, s níž Dorůžka spolupracoval již v minulosti a která tento trojjazyčný repertoár  na albu též zpívá s podporou polské rytmiky Lukasze Zyty (bicí) a Michala Baranskiho (kontrabas). Hudba je zasazena do kontextu současného evropského jazzu, je intimní, upřímná a hluboká. Album vzniklo ve studiu Svárov ve spolupráci se zvukovým mistrem Lukášem Martinkem, mastering provedl věhlasný Bob Katz ve studiu Digital Domain v USA.

 

Seznam skladeb na albu Silently Dawning:

 

1. The Things That Never Can Come Back (E. Dickinson)

2. November  (J. Lindstrand)

3. The Heart Has Narrow Banks (E. Dickinson)

4. Percussion interlude (improvizace)

5. Noc a den (J. Orten)

6. I Felt My Life (E. Dickinson)

7. Tears (J. Lindstrand)

8. Before Spring Comes

9. Voice and guitar introduction (improvizace)

10. Forever Lost (J. Lindstrand)

11. Hope Is The Thing With Feathers (E. Dickinson)

12. Pohádka (J. Orten)

 

Album Silently Dawning vychází 31. března 2008 na nezávislém jazzovém labelu Animal Music (www.animalmusic.cz), který provozuje Petr Ostrouchov, bývalý člen skupiny Sto zvířat, autor filmové hudby (např. Želary), advokát a jazzový fanoušek.

 

Na labelu Animal Music dosud vyšla tři alba: Organic Quartet: „Never Enough“, Jaromír Honzák Quartet: „A Question To All Your Answers“ a Libor Šmoldas Trio: „On The Playground“.

 

Paralelně s Dorůžkovým albem Silently Dawning vychází nyní též album Ondřeje Pivce „Overseason“ a na letošní rok jsou plánována ještě nová alba Vertigo Quintetu a Petra Zelenky.

 

Design alba je dílem grafičky Zuzany Lednické ze Studia Najbrt a obsahuje fotografie Magdy Slezarové; booklet alba obsahuje trojjazyčné česko-anglicko-švédské překlady všech zhudebněných básní a textů. Distributorem alba je v České republice a Slovenské republice SONY BMG MUSIC, celosvětově bude album v nabídce obchodu www.cdbaby.com.

 

Album Silently Dawning bude pokřtěno na koncertě v pražském jazzklubu U staré paní dne 21. dubna 2008; kmotrem bude Dorůžkův kamarád Vojtěch Procházka, klavírista kapely Vertigo Quintet.

 

Při příležitosti vydání alba Silently Dawning absolvuje Dorůžka české turné s kvartetem identického složení, v jakém bylo album nahráno (Josefine Lindstrand, Lukasz Zyta, Michal Baranski). Koncerty se budou konat v těchto městech:

 

19.4. Polička – Jazz festival, 21:30

20.4. Praha – Kostel Sv. Vavřince, 19:30

21.4. Praha - U staré paní, 21:00 (křest CD “Silently Dawning”)

22.4. Praha – Kulturní centrum Zahrada, 20:00

23.4. Třebíč – Klub B, 20:00

24.4. Ústí nad Labem – Národní dům, 20:00

25.4. Rýmařov – Malý sál SVČ, 20:30

26.4. Brno – Jazz Fest, Divadlo Husa na provázku, 20:00

 

Rozhovor s Davidem Dorůžkou (otázky kladl Ondřej Konrád):

 

Tvé první album Hidden Paths bylo natočené v USA a skladby pro něj vznikaly během tvých tamních studií…

 

I dvě ze skladeb na CD Silently Dawning jsem napsal ještě v USA – Forever Lost a Tears, která se v jiné úpravě objevila už na mé první desce. Ale velká většina ostatních skladeb na novém CD pochází z mého pobytu v Paříži v letech 2006 a 2007. Ovšem idea alba vznikla už dlouho předtím.

 

O švédské vokalistce Josefine Lidstrand jsi se poprvé zmiňoval po vašem setkání ve skupině Swinging Europe avantgardního pianisty a skladatele Django Batese roku 2002. Už jste tehdy hovořili o budoucí spolupráci? 

 

Turné Swinging Europe bylo prvním impulsem. Byl to úžasný projekt, 19 hudebníků ze všech možných zemí Evropy, byli jsme 3 týdny na cestách, každý večer se hrálo na jiném místě a celou dobu jsme jezdili společně jedním autobusem. Po tom dlouhém letním turné následovalo ještě kratší podzimní, s koncerty ve Francii a Holandsku. Měl jsem nějaké nové skladby a myslel jsem si, že by zněly pěkně, když by melodii zpíval lidský hlas. O jednom volném odpoledni jsme si s Josefine zkusili jen tak zahrát v hotelu a ona všechno ihned perfektně přečetla z listu. A ty skladby nebyly rozhodně jednoduché. Po návratu do Prahy jsem Josefine doporučil jako lektorku na pražskou letní jazzovou dílnu. Poprvé přijela v roce 2004 a na úvodním lektorském koncertu jsme chtěli zahrát něco jen v duu. Sešli jsme se hodinu před začátkem a oba jsme přinesli po jedné věci. Já Tears, která tehdy neměla text. Josefine na zkoušce zazpívala téma beze slov a pak říká: „To je hezké, ale bylo by pěkné, kdybych zpívala nějaká slova.“ Sedla ke stolu a za půl hodiny napsala ve švédštině text, s ním už jsme to pak zahráli. Tím začala naše spolupráce.

 

Většina zpívaných skladeb je zhudebněnou poezií, anglickými básněmi Emily Dickinsonové a českými od Jiřího Ortena. Ve druhém případě šlo jistě o tvoji volbu, kdo přišel s básněmi Dickinsonové?

 

To byl můj nápad. Už nevím, kdy a kde jsem básně Emily Dickinsonové četl poprvé. Ale když jsem přemýšlel o tom, jakou poezii chci zhudebnit a jak by měla hudba znít, vzpomněl jsem si na to, co z těch veršů vyzařuje. Není to poezie mnohomluvná, téměř celé její dílo jsou jen miniatury a to jsem přesně v tu chvíli hledal a potřeboval.

 

Pro Josefine muselo být obtížné zpívat česky. Neměla z toho obavy?

 

Ano, určitě to bylo obtížné. Ale chtěl jsem mít na desce i nějakou českou poezii. Navíc, skladby na CD zpívané v češtině jsou i hudebně dost odlišné od těch ostatních. Každopádně pro ty, kdo nebudou zpěvu v češtině rozumět, jsou Ortenovy básně vytištěné v bookletu. A Josefine má zřejmě alespoň prvenství asi jediné švédské jazzové zpěvačky, která něco nazpívala v češtině! 

 

Zdá se ti, že se v jejím zpěvu někde výrazněji projevuje dědictví švédské nebo obecněji skandinávské hudby? 

 

Řekl bych, že úplně pořád. Skandinávské země mají úžasnou a naprosto specifickou tradici a kulturu zpěvu. Dobrých zpěvaček je tam také ohromné množství. Specifikum jejich zpěvu vychází v první řadě z lidové hudby. Kromě toho je v celé Skandinávii velmi dobře rozvinuté hudební školství. To hraje určitě velkou roli. Pěveckých osobností je ve skandinávských zemích celá řada – Susanna Wallumrod, Sidsel Endresen, Solveig Slettahjell, Sinikka Langeland, Lena Willemark a další. Každá z těch vokalistek je úplně jiná, ale ve způsobu zpěvu jsou si něčím podobné. Myslím, že to je dané právě těmi kořeny v lidové hudbě a způsobem výuky od raného dětství. Mimo to skandinávské jazzové zpěvačky zpívají také velmi pěkně anglicky, což je dáno příbuzností severských jazyků a angličtiny.

 

Jsi stále hlouběji zakotvený v tradicích kultury evropského kontinentu. Přispěla k tomu paradoxně léta strávená v USA?

 

Myslím, že ano. V USA jsem žil čtyři roky a byla to pro mě velmi důležitá zkušenost. Uvědomil jsem si tam poprvé alespoň trochu, kdo vlastně jsem, odkud jsem, co je pro mne důležité a co méně. A v některých chvílích jsem pocítil takový opravdový stesk po domově, po tom co je člověku naprosto vlastní, po své vlastní kultuře. Je to něco, co si člověk může zřejmě opravdu plně uvědomit, jen když je od domova daleko dlouhou dobu. Když žiji tady v Praze, zřídkakdy mám podobné pocity, které se dostavují až v dlouhodobé konfrontaci s úplně odlišným prostředím. Myslím, že v době mého pobytu v Americe dostala má hudba nějaký přesnější směr. A to je myslím pro jakéhokoli umělce jedna z nejdůležitějších věcí.

 

S bubeníkem Lukaszem Zytou hráváš delší dobu, kdy si objevil kontrabasistu Michala Baranského?

 

Michal je teď asi Lukaszův nejčastější spoluhráč. V Polsku jsou snad  nejvytíženější rytmickou sekcí. O Michalovi jsem slýchal už dlouho, poprvé jsme si zahráli v létě 2006 na hudebních kurzech v Lesznu, kde jsme oba učili. A pak jsme spolu začali působit v kapele výborné polské zpěvačky Agy Zaryan. To je mimochodem další osobnost, kterou doufám časem pozná i české publikum. Michal a Lukasz mají mezi sebou úžasnou hudební komunikaci, takže bylo logické ho přizvat do kapely. A stejně jako Josefine a Lukaszovi, ani Michalovi nedělá problém pohybovat se v jakémkoli hudebním kontextu.

 

Název CD Silently Dawning  se v textech přímo nevyskytuje, ale slova ticho a svítání ano. A atmosféra rozbřesku i okamžiku ještě před ním je z celé té hudby patrná.

 

K názvu mě inspiroval poslední verš básně Noc a den – „Podívej! Nesvítá?” – odtud tedy „Tiše svítá” jako odpověď na tu otázku, kterou klade Jiří Orten. Ale snad tato odpověď svítá nějak i z hudby samotné. Většina hudby je spíše tichá, takže hlasitá místa více vyniknou, doufám. A celkově má ta hudba spíše tmavší odstíny, do kterých ale co chvíli probleskne nějaký paprsek.

 

Je evidentní, že je hodně věcí dopředu promyšlených a napsaných. Samozřejmě se počítá s invencí hráčů a zpěvačky. Ale podstatou je materiál.  Kdy a jak se ti album začalo v hlavě skládat v celek?

 

Pro celkový tvar alba byly určující texty básní. V momentě, kdy jsem vybral všechny básně, které jsem se rozhodl zhudebnit, začala také vznikat celková struktura. Tak jako u Hidden Paths jsem nechtěl natočit jen „sbírku písniček“, jak na mě mnoho jazzových alb působí. Chtěl jsem, aby deska měla nějaký příběh. Také jsem většinu skladeb psal od počátku s vizí hudebníků, kteří je budou hrát. Zajímá mě kombinace improvizace a kompozice a to, jak propojit úplně volnou improvizaci s poměrně přesnou interpretací zapsaného materiálu. To je něco, co bych chtěl do budoucna ještě dále hlouběji prozkoumat.

 

Instrumentálka Before Spring Comes působí z celé desky nejjazzověji, ale například Pohádka je už spíš moderní vážná hudba. Dovedl bys CD Silently Dawning nějak stručně charakterizovat? 

 

Jistě, ale stejně tak třeba ve skladbě November hrajeme skoro jako rocková kapela, I Felt My Life má blíže k folku a Noc a den zní trošku jako nějaká lidová píseň. Ale kdyby běžný klasický hudebník dostal notový zápis Pohádky, asi by si úplně nevěděl rady, kdežto jazzový hudebník s určitým rozhledem už spíš. Ale myslím, že i přes tyto rozdílné vlivy má CD dost kompaktní tvář. V době, kdy jsem hudbu psal, jsem poslouchal celou řadu věcí – Schuberta, Šostakoviče, Giyu Kancheliho, Trygve Seima, Christiana Wallumroda, Tomasze Stanka, Susannu & the Magical Orchestra, Egberta Gismontiho a mnoho dalších věcí. Hodně na mě zapůsobily novinky vydavatelství ECM (právě Norové Seim a Wallumrod), u kterých se občas stírají hranice mezi jazzem, lidovou a současnou koncertní hudbou (nemám moc rád termín „vážná hudba“), stejně jako hranice mezi improvizací a kompozicí. V hudbě je pro mne velmi důležité ticho a prostor, a koncentrace hudebního sdělení. Takže tohle všechno tam snad najdete, ale jinak nevím, jak blíže tu hudbu ještě popsat. Inspiračních zdrojů je tolik, a cest, kterými se člověk v hudbě může ubírat, ještě víc. 

 

Zdroj: 2media.cz, s.r.o.

  Doporuč přátelům